Na malých pstruhových vodách jsem vyrůstal, a i když je dnes popravdě docela zanedbávám, neznamená to, že bych je v průběhu sezóny alespoň párkrát nenavštívil. Populární „těžbě“ vysazených duháků a sivenů se snažím vyhýbat, občas se dá v méně frekventovaných a hůře přístupných místech nějaký ten zapomenutý pstruh v pokročilé sezóně ještě najít, ale doba opatrných mohykánů, kteří dokázali i několik sezón odolávat nástrahám rybářů, to už je nejspíš pryč. Takže spíš to bývá procházka místy, kde jsem kdysi strávil nezapomenutelné chvíle a ta nostalgie je občas docela příjemná. Některá místa si zachovala téměř původní vzhled, často se ale setkávám s následky neodborně a neuváženě provedené regulace, která nakonec očekávané výsledky stejně nepřinesla.
Milým překvapením jsou ale nové tůně, jarní sněhová voda a občas výrazně zvýšený průtok si prostě dovedou poradit i s lidskou bezohledností. Dřevěné kulatiny, kterými byly zpevněny jílovité břehy potoka, časem povolily a oprav či ještě radikálnějšího řešení se naštěstí nedočkaly, takže časem je proud uvolnil, takže se staly součástí nově vzniklých přírodních jízků. Neúnavné proudění opět začalo pracovat na vytváření podemletých „kapes“ pod břehy, které zpevňuje několik vrbiček a olší, jež se dokázaly zakořenit a svým kořenovým systémem podpořit vznik alespoň malých meandrů a tůněk. Voda má občas neskutečnou sílu a hlavně ohromnou vytrvalost, takže po několika letech se i násilně napřímený tok začal pomalu vzpamatovávat a poskytovat rybám mnohem lepší životní podmínky než několik neodborně postavených jízků z klád, které měly plnit tento účel původně. Příroda si prostě vždycky najde cestičku, jak se ze zásahů „pánů tvorstva“ vzpamatovat… Betonové panely a zpevněný závoz z velkých balvanů sice nějakou dobu dovedou vytrvalému proudění odolávat, ale jakmile dojde k narušení kompatibility, dostane se voda i za ně a časem i tyhle pomníky lidského nerozumu pomalu dostanou vzhled i patinu zřícenin, vzniknou za nimi a pod nimi pro ryby spolehlivé úkryty. Chytání mezi takovými rozvalinami sice není nic moc estetického, ale už to, že se tady znovu objevují drobné ryby i nějaký ten odrostlejší pstruh dokáže srdce rybáře určitě potěšit.
OTAZNÍKY NAD MALÝMI RYBAMI
Kam zmizely hojně se vyskytující střevle, vranky, hrouzci a další drobné rybky, které byly vždy součástí biotopu a výraznou potravní složkou zejména u větších pstruhů, o tom už proběhlo mnoho odborných i laických debat. I tyhle zdánlivě nenáročné a kdysi zcela běžné druhy mají totiž poměrně specifické nároky na životní prostředí, pokud by se měly přirozeně rozmnožovat, každý výrazný zásah tento proces určitě ovlivní. Navíc umělý odchov těchto rybek je finančně nepříliš zajímavý pro líhňaře, přitom stejně náročný jako umělý odchov ryb, které se vysazují v lovných velikostech a plní tedy roli „obětních beránků“ pro početnou rybářskou základnu. Tady bych rád poukázal například na záslužnou práci s odchovem střevlí i dalších ohrožených a mizejících druhů u pana Josefa Šperla v Borových Ladech nebo na líheň v Podkozí, kde Peter Heuer také nezapomíná ani na malé ryby, které rozhodně do pstruhových vod patří. Pokud tu nebude v dostatečném zastoupení tento základní kámen obsádky, byla by situace na malých pstruhových tocích dlouhodobě prakticky neudržitelná. Takových nadšenců je víc, omlouvám se těm, o kterých nevím a proto jsem se o nich nezmínil nebo jsem je nějak opomenul. Mnohé z dobrých líhní už ale skončily nebo výrazně omezily svou činnost, případně produkci přeorientovaly kvůli současné situaci a poptávce na jiné druhy, které jsou podnikatelsky zajímavější. Na populaci drobných ryb se určitě negativně podepsaly i tak intenzívně budované a dotované čističky odpadních vod u menších obcí. Ačkoli myšlenka je to jistě záslužná, výsledkem je sice voda, která je zbavena především mechanických nečistot, jenže chemické složení je přece jen trochu jiné, některé látky totiž i ve vodě, která stávajícím předpisům a zákonům vyhovuje, zůstávají. Jedná se především o látky, jež nejsou čističkou zlikvidovány ani zachyceny a tak se do potoka či řeky stejně dostanou, ať už je to zbytková chemie z aviváží a pracích prášků či dokonce pozůstatky po antikoncepčních prostředcích, které údajně i v malém množství mohou působit na reprodukční schopnosti ryb. Takže, zjednodušeně řečeno, rybám se potom do tření nějak ani nechce, jejich reprodukční schopnost je snížena či jsou dokonce sterilní. Navíc v takto „dokonale“ vyčištěné vodě nemají dobré podmínky ani ty nejmenší organismy, které jsou jednou ze základních složek potravního řetězce. Ano, na nich jsou pak vázáni i blešivci, larvy chrostíků a další vodní živočichové, kteří se právě živí nejdrobnějšími živočichy a využívají i usazené organické a anorganické odpadní látky. Drobný vodní hmyz pak slouží jako potrava většiny ryb, a tím pádem kterýkoli chybějící článek nebo narušení v řetězci znamená problémy i pro všechny ostatní druhy. Je to prostě provázané a narušení přírodou vytvořeného dokonalého potravního řetězce vždycky vede spolehlivě časem k menšímu nebo většímu prů…švihu.
TEČE A NETEČE
Aby to moje povídání bylo taky trochu o chytání ryb, přidám zážitek z jedné krásné podhorské říčky, která se vine v hadovitých smyčkách mezi poli a pastvinami. Díky tomu tady vždy byla spousta náletového hmyzu a tak se dalo téměř vždy chytat i na suchou mušku, což asi pro mě zůstane vždycky tou nejoblíbenější muškařskou disciplínou. Několik malých lipánků v táhlém proudu, potočák na klidnější vodě a už se zase cítím jako v sedmém nebi. Docházím na mělké proudné místo, které většinou procházím poměrně rychle, ale když ve zklidňující se vodě vidím sebrat větší rybu, přiklekávám u břehu a snažím se valivým hodem nějak přijatelně nabídnout rybě svoji umělou mušku. Jenže po ní ještě před dosažením požadovaného místa vystartoval malý lipánek, uvolňuji ho z háčku a suším mušku mimo zorné pole cílové ryby. Trochu ožmoulaná nástraha sotva plave, což ale nemusí být na škodu, už je v místě, kde očekávám napjatě záběr…jenže ryba se pod drobnou chmýřenkou jen obrátila, při dalším náhozu proplouvá nástraha bez jakéhokoli povšimnutí a tak jdu opatrně raději o kus dál, však se sem za nějakou dobu vrátím.
Na protějším břehu se rýsuje nějaká nová stavba, obcházím křoví a vysoké kopřivy s tím, že pod nevysoký jez zabrodím směrem proti vodě, zůstávám ale v úžasu a zděšení stát. Co se to tady stalo s vodou? Vždyť tady býval táhlý proud s několika krásnými jámami, které vždycky nějakého toho kropenatého fešáka ukrývaly. Teď voda skoro neteče, drobný čůrek se prodírá mezi pár skromnými loužemi a nemohu to tady ani poznat. Při pohledu po proudu mi to dochází, voda se to řečiště vrací až po nějakých třech, čtyřech stovkách metrů, už chápu, že nová stavba je součástí malé vodní elektrárny a provozovatel rozhodně nedodržuje předepsaný průtok. Ze zvědavosti s rozpačitými pocity docházím až k jezu, pod hranou zbyla jen maličká tůňka, nahazuji z dálky v pokleku, ale jediný záběr je od drobné bílé ryby, která se hned po záseku vypíná, další hody jsou zcela bezúspěšné. Jdu tedy dál s tím, že se za chvíli vrátím na horní část revíru. Tyhle elektrárničky byl nám, rybářům, skutečně čert dlužen, říkám s i duchu. Na malých vodách znamenají pro rybí populaci skutečnou pohromu, dodržování průtoku má sice zákonem předepsaná pravidla, ale jenže jeich dodržování je, bohužel, věc úplně jiná. A co se podivným způsobem občas vybudovaných rybích přechodů týče, často je vstup i celý úsek přechodu vybudován takovým způsobem, že rybám migraci prakticky neumožňuje. Tento problém se ale v poměrně výrazné míře projevuje i na poměrně velkých řekách, snad se dočkáme nějakého řešení a zda budou řešením zvýšené pokuty, zvýšený dohled nebo cesta povede jinudy, to my měly rozhodnout kompetentní orgány. Jenže to právě může za současného stavu být nebezpečným kamenem úrazu. Pokud něco takového uvidíte, pokuste se fotograficky nebo jinak situaci zdokumentovat a dejte podklady hospodáři nebo jiné zodpovědné osobě z vaší organizace, já to taky tak dělám, ačkoli si od toho po několikaletých zkušenostech moc neslibuji. Ale pořád je třeba se nevzdávat, ono na ně taky snad jednou dojde…
TERÉNNÍ JÍZDY
Čtyřkolky a jiné terénem i vodou snadno projíždějící přístroje jsou také pro malé toky závažným problémem, co si budeme povídat. Většinou nemají ani poznávací značku a tak jen těžko se majitele lze dopátrat, navíc občas přijdete k vodě po jejich aktivitách a hledejte někoho, kdo už tam není. Ono bohatě postačí parta mladíků (ačkoli občas to nejsou jen kluci, kteří si ještě na veřejnou komunikaci netroufnou) na podomácku upravených a poslepovaných strojích nebo dokonce rodiči zakoupených terénních speciálech, aby se kus potoka stal improvizovanou závodní dráhou, ani v tomto případě není řešení zrovna jednoduché. Znám (a místy snad i docela chápu) několik chatařů a chalupářů, kterým „náhodně upadne“ do hodně frekventovaných míst kolo ostnatého drátu nebo něco podobného, ačkoli to určitě není postup hodný následování. Umývání osobních automobilů na pstruhových vodách sice již není zdaleka tak častým zjevem, jako to bývalo v dobách před několika desítkami let, ale nějaký ten „šikula“, který se pokusí ušetřit tím, že nejrůznější zbytky a odpadové látky v bezprostřední blízkosti tiku nebo přímo do něj se pořád najde. A vyvezení žumpy přece také něco stojí, pokud takovou „porci“ dostane malý tok během noci chovný potok nebo malá pstruhová voda, může se koncentrace škodlivých látek a jejich následné vyhnívání především za nižšího stavu vody a za teplého počasí na rybí obsádce i dalších obyvatelích mokrého prostředí opravdu výrazně podepsat.
HAVÁRIE NEBO ÚMYSL?
Ještě horší potom ale bývá, pokud dojde k havárii čističky u podniku, jehož odpadní vody potřebují opravdu důkladným způsobem zpracovat, než se mohou vrátit do přírody. Dokonce se našli i takoví vykukové, kterým se vyplatilo místo investice do čističky platit pokuty, vyšlo jim to prostě výrazně výhodněji. Havárie většího rozsahu nebo únik opravdu rychle a se smrtícím účinkem dokáže zlikvidovat nejen ryby, ale i další živočichy, takže následně i vysazení ryb do takto znehodnoceného toku bývá víceméně zoufalým a nepříliš efektivním způsobem návratu k původnímu stavu. To potrvá zpravidla několik let a ačkoli náhrada ztrát na rybách (kterou lze občas i údajně vyčíslit finanční částkou), výsledná hodnota škody bývá mnohonásobně vyšší. Po katastrofách opravdu velkého rozsahu dojde totiž prakticky k likvidaci stávající populace. Importované ryby, které pocházejí většinou ze vzdálené lokality či dokonce ze zahraničí určitě původní genetický fond nejsou schopné nahradit ani při maximální snaze o obnovu původního stavu. I tady by se asi mělo v zákonech něco změnit, nemyslíte? Dočkáme se doby, kdy skutečně majitelé a provozovatelé takových podniků budou podléhat důsledné kontrole a obávat se skutečně vážně případných postihů.
NEČEKANÉ ÚLOVKY
Na malých pstruhových vodách se dočkáme občas i opravdu nečekaných překvapení, ať už přijdou ze strany těch, kteří si pořídili pro vlastní radost a potěšení rybníček s rybami, které do revíru určitě nepatří a díky povodni nebo vandalství dojde k úniku nepůvodních druhů ryb do toku, či jsou to nerozumní lidé, kteří v dobé víře do tůňky pod svou chatou vysadí ozdobné a tím pádem dobře sledovatelné ryby. Po výlovech a opravách rybníků se s nějakým tím cejnem, okounem nebo štičkou na pstruhovce občas setkáte, ale takový jeseter nebo koi-kapr, ten si zřejmě proti proudu odkudsi z dolní části revíru cestu asi sám neprobojoval. Dodnes vzpomínám na oblíbený úsek pstruhového potoka, kde jsem jednoho jarního dne narazil na ostnatý drát a výhružné cedule, omezující (či spíš přímo zapovídající) vstup do úseku, kde si prostě pan majitel rozhodl, je to prostě jeho a šmytec! Jenže dvojice nepříliš přátelských se tvářících pitbulů mi to trochu zkomplikovala, sice jsem byl na protějším břehu, ale přebrodit takový čůrek není pro psisko problém a ve vysokých botách přece nepolezu někam na strom. Protože psi si našli místo, odkud mě v klidu sledovali a další aktivitu zřejmě zatím neplánovali, pustlil jsem se vesele do nahazování, Netrvalo ale dlouho a už tu byl pak majitel, který se do mě pustil nekompromisním způsobem. Zda umím číst, zda znám zákony a zda bych se prý nechtěl seznámit s jeho arzenálem střelných i jiných zbraní. Diskuse příliš v úvahu nepřipadala ale po nabídce přivolání policie a slíbeném zásahu jsem se rozhodl počkat. Nakonec byl telefonní rozhovor zřejmě jen předstíraný, nepřijel samozřejmě nikdo a občas i nějaký ten záběr přišel. Stejně jsem tam ale od té doba nebyl, takže vlastně ten p*tomec asi prosadil svou a zvítězil.
Kolečka po celý den A VZPOMÍNKA NA JEPICE
Skončit bych měl asi zase něčím o rybaření, takže to budou velké, nažloutlé jepice, kterých bývalo koncem května neskutečné množství a pro ryby bylo v tomhle období prostě symbolem hojnosti. Vždyť po skončení období několikadenního intenzívního rojení jepic ani rybáři, kteří chodili jedině „najisto“ s mrtvou střevlí, neodcházeli od vody s naditým batohem. Ale těch několik dnů, kdy přes den a zejména navečer se nad hladinou objevovaly spousty poměrně velkého hmyzu, který končil svůj životní cyklus a naděloval život příštím pokolením, to byly skutečně nezapomenutelné chvíle. Sice jsem se v té době hojnosti nevěnoval muškaření nijak dlouho, přesto jsem neměl problém si na několika přístupnějších tůních zachytat přímo královsky. Malý potok sice neoplýval trofejními pstruhy, ale ryby mezi třiceti až čtyřiceti centimetry se tu vcelku běžně chytaly. Jenže ne v takovém množství, jak tomu bylo za těch dusných letních večerů, kdy člověk prostě nevěděl, kam dřív nahodit. Několikrát se mi stalo, že raba při pomalu nebo neobratně prováděném planém hodu vyskočila za muškou notný kus nad hladinu nebo dokonce zabrala za mnou na nízko vedenou šňůru s návazcem. Jistě, vzpomínky mají tendenci zveličovat, ale ty vzpomínky ve mně přetrvávají dlouhá léta a i když jsem ještě nějaké to rojení jepic později zažil, tyhle rybářské žně už se prostě neopakovaly. Na menších vodách ale stále je poměrně velká šance najít konkrétní sbírající rybu kdykoli v průběhu dne a záměrně na ni házet, což mi dodnes přijde zajímavé a přitažlivé, zvlášť pokud se jedná o většího pstruha nebo lipana. Někdy jsou ve sběru velmi aktivní i čerstvě vysazení duháci, po několika dnech se ale ti přeživší orientují spíš na potravu v dolní části vodního sloupce. Každopádně kdo má nějakou tu menší vodu v dosahu, určitě to občas za pokus stojí, vydávat se na malé toky někam daleko, to už v posledních letech opravdu nezkouším. Ale třeba se sláva a rybnatost malých pstruhových vod ještě někdy vrátí, aspoň té dorůstající generaci bych to rád popřál, jenže to závisí zčásti i na nás ostatních, je tedy třeba začít i od sebe.