Konečně jsem se dočkal a mohl jsem letos poprvé vyrazit k vodě.
Ráno mě však čekalo nemilé překvapení. Pohled z okna na ohýbající se stromy ve větru dával tušit, že to není úplně to pravé ořechové. Jednalo se spíš, ale jen o takové sporadické nárazy, takže jsem si řekl, že to chvilkama vydržím a je to.
Prostě ta touha po sezení u vody byla větší.
Sbalil jsem si věci a už jsem si to upaloval k vodě. Jako vždy jsem novou sezónu zahájil na Labi.
Měl jsem radost, protože při příjezdu vítr téměř nefoukal. To vydrželo i celou dobu co jsem si rozložil věci a navázal oba pruty.
První montáž letěla do vody za slabého vánku. To se ovšem změnilo hned v momentě kdy dopadla na hladinu i montáž druhá. Ten slabý vánek se okamžitě změnil na krutý vichr z hor (to je svatý Petr pořádný srandista 😁).
Naivně jsem si sám pro sebe říkal, počkej... to přejde... za chvilku bude zase klid. No... nebyl.
Takový vítr a feeder, to je špatná kombinace.
Patřím mezi ten typ rybářů, co se počasí moc nepodávají. V drtivé většině případů mi je jedno jestli prší, sněží, je pod nulou nebo vedra k padnutí. Když jsem na rybách, tak jsem na rybách. Ale dneska jsem našel své hranice 😅😀.
Mé zoufalství z toho ještě dodělávali nekonečné přívaly vlhčených ubrousků, listí a všelikého bordelu zachytávající se o vlasce.
Balím to... Ale když už jsem seděl v autě, přemýšlel jsem jestli třeba není nějaké místo, kde by bylo trochu závětří a přece jen by se dalo chytat.
Napadlo mě jedno labské slepé rameno, z obou stran stromy a kopce, mohlo by tam být klidněji.
Přejel jsem tedy na místo. Vylezl a šel si ohlédnout terén.
Tam přišla poslední tečka mé snahy. Nejen že vítr tam byl ještě horší než na prvním místě. Ale rychlá lekce kung-fu byla jasným znamením, že mám radši dneska už jen domů. I přes mojí snahu nelézt přímo pod stromy, si mě přece jen urvaná větev našla. K mému velkému štěstí, nebyla bůhví jak velká a hlavně dost suchá. Ale i tak, se mi pěkně rozlomila o hlavu. Díky čepice a kapuco...
Vyhrálo si počasí... Tak snad zase co nejdřív u vody.
