V srdci Industrial zóny

Tento příběh, jsem zažil v době covidové izolace, kdy jsme nemohli cestovat za kapry po Evropě a tak zbylo dost času na naše místní svazové revíry.
I takto, může vypadat fishing v srdci průmyslu. Chytáš uprostřed povrchových dolů. Pod tebou stará vytěžená hlubina a za bivakem ti funí chemička. Zní to strašidelně, ale celkový dojem vyvažuje široký výhled na barevnou paletu podzimních kabátů bříz, olší, hlohů a především javorů, za kterými se vznešeně rozpínají vršky Krušnohoří. Stačí odmyslet průmyslový ruch a připadáš si jako v ráji. Zdá se to těžký, ale v porovnání s duněním nákladních vlaků u Labe , se toto dá lehce ignorovat.
Již pár let jsem měl v hledáčku toto jezero, které se vlivem důlní těžby propadá a zvětšuje svou rozlohu. Stále na něj nezbýval čas.
Ten rok mi odpadly všechny zahraniční výpravy a když jsme odpískali i účast na Balatonském IBCC a Labe valilo jak delta Pádu při odlivu, tak jsem se rozhodl, že toto je ta správná chvíle. Teď nastal čas zkusit zde svoje štěstí. Přemluvit nějakou místní obludu ke společné fotce. Nějaké informace o kapitálnějších rybách, které se tu v minulosti ulovili jsem měl. Sice to byli spíše takové povrchní rybářské drby, ale aspoň něco. Staré mapy, které mi ukázali jak se jezero postupně propadalo mám nastudované, tak rychle nachystat věci, nakoupit zásoby a hurá na ně.
Po několika dnech, jsem krom spousty malých kaprů, zdolal i větší ryby, ale stále to nebylo to, proč jsem tu. Většina z nich byli  krásné, zdravé a v perfektní kondici. Výpravu tedy už v této chvíli, můžu považovat za úspěšnou i přes to, že do mého alba nic nepřibylo a foťák cvakal jen okolní přírodu a rybářská zátiší. Nicméně mám ještě tři dny a je tedy nejvyšší čas na razantní změnu. Cca hodina a půl na vodě s echolotem, mi dali dvě horký místa, kam jsem poslal svoje montáže a ke každé pouze hrst předmáčených kuliček. Hlásiče celý den mlčí , což mě nechává úplně klidným. Minimálně jsem se zbavil nájezdů malých kaprů. A jsem přesvědčen o tom, že jsem zvolil perfektní místa pro svoje montáže.
Po setmění zdolávám z hlubšího místa dva kapry přes 10kg. Opět krásný a zdravý ryby, v perfektní kondici. Utvrzuju se v tom, že změna měla smysl. Druhý den ráno vyvážím na stejná místa a opět přihazuju jen hrst předmáčených kuliček, na každou montáž. Po pár hodinách, přichází nesmělý záběr a já zdolávám nádhernýho šupíka. Měl naježenou hřbetní ploutev, jako by byl naštvanej, že ho tahám na břeh. Co mu chybělo na bojovnosti , to dohnal na kráse. Ryba v kterou jsem doufal. Ryba, která mi opět vykouzlila ten přiblblej úsměv na ksichtu. Může se to stát milionkrát a pokaždý, přijde stejná euforie.
Rychlá fotka a šupík mizí do svý domoviny. Pár vteřin čumím do vody, jestli se ještě neobjeví.
Teď jsem byl s výpravou úplně maximálně spokojen. Vrněl jsem blahem.  To jsem však netušil, co mě čeká následující, poslední den výpravy. Pár hodin před odjezdem....
Ráno opět vyvážím na stejná místa. Mám ještě pár hodin, tak proč je nevyužít. Pouštím montáže do jedenácti metrové hloubky a v duchu si říkám "pojď ještě jeden fešák".  Můj kamarád Jirka říká, že si to vždycky vybrečím. Možná má pravdu. Ale co na tom záleží, hlavně že to kopne. Udělal jsem pro to vše.
Po pár hodinách začínám balit věci. V tu chvíli si vždy vzpomenu na svoje dětství, kdy jsem utíkal k vodě jen s jedním prutem a breckem přes rameno. Dneska sebou tahám věcí, skoro pro stěhováky.
Najednou se ozve hlásič a po chvilce na člunu, podebírám mohutného šupináče. To už svítím radostí víc, než celá chemička za mnou. Chce se mi zařvat na celý  Krušnohoří, ale nejde to, nevydám ze sebe ani hlásku. Zeměkoule  se zastavila. Zdá se mi to, nebo opravdu mám v podběráku další monstrum? Vesluju ke břehu a pořád tomu nemůžu uvěřit. Asi mám životní rybu z  vod moji domovské organizace.
Na břehu zase štrachám v již sbalených taškách.  Broďáky, váha, stativ, foťák...  vždy to vypadá velmi chaoticky, ale jistý řád v tom je.
Rychlá dokumentace, ošetření starších zranění a i když se vždy těžko loučím, tak posílám obra s největší pokorou zpátky. S přáním dalšího setkání. S přáním, ať se mu daří. S přáním, ať udělá radost dalšímu magorovi jako jsem já.
Nevím kam, nebo komu poděkovat, za to štěstí které mám. Ať je to kamkoli, tak děkuju. A i když to tu nebylo nijak jednoduché, tak se těším, až se sem někdy vrátím. Kolikrát se honíme za rybami i tisíce kilometrů  a přitom nádherné trofeje nám plavou téměř za barákem.