Každý den zaplavují internet mraky fotek obrovských kaprů z různých koutů Evropy i zbytku světa. Dříve tak ceněná 20ti kilová hranice je dnes už celkem běžná a pomyslná laťka se posouvá ke třicítce. Někteří se honí za váhovými rekordy a jiní si užívají pouhý pobyt u našeho nejmilovanějšího živlu.
Jak to mám já? Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Voda jako taková mě odjakživa přitahovala v jakékoliv podobě. Potoky, řeky, rybníky nebo přehrady. Skrývá se v nich něco magického a tajemného. Lhal bych sám sobě, kdybych řekl, že nejsem rád, když nástrahu zobne ta správná váhová kategorie. Oslním tím, ale druhé rybáře? Myslím si, že ne. Každý z nás má oblíbený revír. Takový, který zná jako své boty, takový, na kterém je schopný nachytat ryby v každém ročním období i za těch nejhorších podmínek k lovu. Zachytat, ale na vodě, kterou navštívíte poprvé, vůbec ji neznáte a která je náročná už jen svou rozlohou je velká výzva. Jeden takový revír se bezesporu nachází na Slovensku.
Je to vodní nádrž na řece Váh. Kráĺová! Několik sezón hltám každé video, které se odehrává na této nádherné vodě. Skoro 1100ha vodního ráje, ale zároveň pekla v podobě členitého dna a vázek na něm. Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou okusit lov kaprů právě zde. Shromažďoval veškeré dostupné informace, abych byl co nejlépe připraven na okamžik až poprvé položím montáže do útrob nádrže. Smířený s neúspěchem mě něco hnalo pokořit tento revír. Nedokazovat druhým, ale sám sobě. Po dlouhých přípravách letos na podzim nastal den ,,D''. Společně s taťkou, švagrem a kamarádem jsme s velkou pokorou a respektem stanuli na kamenitém břehu Kráĺové. Den příjezdu byla hladina jako zrcadlo. O to bylo snazší hledání míst k lovu. ,,Zakotvili'' jsme v nejširší části nádrže hned na prvním vytipovaném místě s hřejivým pocitem u srdce, že koryto je nedaleko a že právě z něj budeme kapry odchytávat. Jak jsme byli naivní.
Čekalo nás šest nocí. První dva dny jsme měli tu čest poznat tamní cejny, kteří se zde dorůstají trofejních rozměrů. Třetí den se v noci rozfoukalo a rozpršelo. Nad ránem zapřáhl kamarád Martin kapra o váze 12,5kg, který nám vlil krev do žil a vykřesal plamínek naděje v úspěšný lov. Déšť a větrné počasí nepolevilo další dva dny. Postupně jsme opouštěli krmná místa na zadní hraně koryta, které dávaly pouze pár cejnů, karasů a kapříků násadových velikostí a to ještě velmi po skromnu. Naše montáže se dostávaly do větších a větších vzdáleností. Jednou mně dokonce chybělo asi 20m šňůry, abych dostal prut do stojanu. Nebylo nic jiného, než učí posunout blíž břehu. Výprava se přehoupla do své druhé poloviny. Byl pátek a nám se dařilo dělat záběry od samého rána, což bylo znamení, že ryba se na našich krmácích pase. Bylo jen otázkou času, než boilies šlukne místní domorodec z kategorie alespoň 15+. Den utekl jako voda. Kráĺovou zahalila tma a po sedmé hodině večerní nás vyrušuje z filozofické debaty o vzniku světa nesmělé pípnutí, které se po pár vteřinách změnilo v souvislou jízdu. Rychle do prsaček a na vodu. Celý scénář už máme s taťkou najetý, takže jdeme na jistotu. Mírně pofukuje a my se snažíme dostat co nejrychleji nad kapra a doufáme, že po cestě nebudeme váznout. Taťka nestačí skoro dovíjet díky jízdě pod plynem. Blížíme se k místu pokládky. Po pár metrech přeskočí přes koncové očko prutu uzel spoje kmene s šokovým vlascem. Kapr nevázne a hned po prvním kontaktu víme, že na druhém konci je důvod našeho snažení. Adrenalin roste a srdce nám bijí o závod. Ryba se drží u dna a po namotání metru vlasce si další dva vezme. Po pár minutách se na hladině objevuje nádherně stavěný šupináč a my ho na první dobrou podebíráme. Zaplavuje nás pocit štěstí. Na břehu proběhne rutina v podobě vážení, měření, focení a následného vypouštění šupíka do jeho domova. Mise splněna. Všechny předešlé útrapy zapomenuty. Všichni žijeme teď a tady. Ten večer jsme usínali s pocitem dobře vykonané práce. V sobotu dopoledne jsme s taťkou přebili všechny čtyři pruty na kalibr 2x24mm s myšlenkou buď a nebo. Buď budou montáže ležet na dně do záběru a nebo do odjezdu. Jeden flek nad ostatními v mých očích vyčníval svou atraktivitou a proto jsem před ostatními prohlásil, že jestli má některý vystřelit, tak právě tento. Před námi bylo v tu chvíli posledních 26 hodin lovu. Celý den jsme si užívali podzimní atmosféru Kráĺové a rekapitulovali naše snažení. Kapři nás nechali odpočinout a vyspat až do rozbřesku, kdy nás ze spacáků vyhnala jízda na prut, kterému jsem to prorokoval. Třešnička na dortu přišla a kruh se uzavřel. Další tučný šupináč, futrující se, aby přežil zimu na tomto klenotu slovenských revírů.
Kapři, které se nám na Kráĺové podařilo dostat z vody, nepatřili rozhodně k největším kusům revíru a o uloveném množství ani nemluvím, ale my sami jsme před sebou obstáli. O tom je pro mě rybařina. Nebát se nového. Výzvy přijmout s pokorou a dokazovat hlavně sobě a ne druhým. Moc děkuju kamarádovi Martinovi, švagrovi Adriánovi a hlavně taťkovi, dlouholetému parťákovi. Bez Vás by se výprava na Kráĺovou neuskutečnila. Užívejme si chvilky u vody a respektujme jeden druhého.
Tento článek vychází také v tištěné formě v prosincovém vydání časopisu Český Rybář a mě můžete sledovat na instagramu a facebooku Dlabcarp
