Tomáš se k rybařině vrátil až po více než dvaceti letech. Když přišlo letošní zahájení lovu dravců, měl jasno – jeho cílem se staly štiky a přívlač. Aktivní styl, souboj jeden na jednoho, hledání, zklamání, výbuchy radosti – přesně to, co mu rybařina uměla dát i vzít zároveň. A přesně tak to vypadalo i během dvou vycházek, na které nikdy nezapomene.
Třináct kilometrů bez jediné odezvy
Všechno začalo nadějně. Tip od kamaráda, že daný úsek řeky by mohl štikám chutnat, byl příliš lákavý na to, aby ho Tomáš ignoroval. Tak sbalil věci, domluvili se s kamarádem Ondrou, který sice sám nechytá, ale u vody to má rád, a vydali se na průzkum. Nešlo o žádné lenošení – čekalo je třináct kilometrů v těžkém terénu, s očima neustále u vody a rukou připravenou nahazovat do každého nadějného kouta.
Jenže dusno, neznámé dno a nulová aktivita ryb udělaly svoje. Den končil bez kontaktu, bez záběru, jen s únavou a drobnou frustrací. Ondra si neodpustil poznámku: „Tome, je fakt zajímavý koukat na to, jak trpíš.“ A když mu Tomáš řekl, že chce jít i zítra – tentokrát na svou domovskou řeku – jen zakroutil hlavou. „Na to se vykašli, odpočiň si.“
Ale Tomáš měl jasno. „Vím, že budu úplně vyřízenej. Ale jestli to vyjde, budu z toho žít další dva týdny. A ten zážitek mi nikdo nevezme.“
Zpátky na svou řeku. A znovu do boje
Brzy ráno, v 6:30 Tomáše vysadila u řeky jeho partnerka Kája. Čekal ho úsek, který důvěrně znal – mělčina, hloubka maximálně metr a půl, užší koryto a spousta vázek. Bobr tady pracuje víc než kterýkoli bagr – voda je plná potopených stromů a pařezů, které dokážou sežrat nástrahu i náladu. Volba nástrahy proto nebyla jednoduchá. Kvůli početným jelcům rovnou vynechal hladinovky, a kvůli vázkám nechtěl riskovat ani gumy nebo woblery.
Nakonec sáhl po staré známé klasice – rotační třpytce. Potřeboval něco, co udrží pomalé vedení i v menší hloubce a zároveň projde složitým terénem. Po dvou hodinách házení přišla rána, jakou už dlouho necítil. Záběr jako z učebnice – razantní, těžký, ale přitom nečitelný. Na hladině se po chvíli objevila štika – vytoužená, dlouhá, ale spíš štíhlá. Měla však nádherné ploutve a způsob, jakým se vlnila, byl doslova hypnotizující. Působila, jako by si ani nevšimla, že není ve svém světě.
Měřila 78 centimetrů. Po včerejším neúspěchu byla pro Tomáše vítanou odměnou. Po nafocení ji šetrně pustil zpátky a chvíli jen stál ve vodě, vděčný a spokojený. V tu chvíli si myslel, že tohle je vrchol dne. Jenže netušil, že všechno teprve začíná.
„Chovala se, jako bych ji ani nevyndal z vody… po celou dobu ploutvemi vlnila, jako by plula vzduchem.“
Tam, kde vládnou štiky
Po přestávce a rychlé koupeli, teploty spadly k patnácti stupňům, se Tomáš vydal dál. „Ne že bych byl otužilec, ale když máš dobrý důvod vlézt do řeky, uděláš to.“ Příroda si to zaslouží a on nerad nechává něco ve vodě.
Po dalších šesti kilometrech chůze, většinou křovím a porostem, dorazil na místo, které sám nazývá Dračí řeka. Ne náhodou. Tady žijí ryby, které jsou hluboko, pod potopenými stromy, skryté v tichu. Nevíš, že tam jsou – dokud ti nedají najevo, že jsi vstoupil na jejich území.
Tomáš se zastavil u jámy, kde mu před časem spadla pěkná ryba kvůli špatně seštelované brzdě. Tentokrát měl všechno pořešené. Zkoušel všechno, co měl – přes hodinu a půl házel do stejného místa, z různých úhlů, různým tempem. Bez výsledku. Už mu zbývala jen poslední půlhodina, tak se rozhodl zajít ještě k jedné hlubší části řeky.
Když už nic nečekáš… přijde exploze
Cesta k tomu místu nebyla zrovna komfortní – prudký svah, kopřivy, křoví a hromada ostružin. Ale když se konečně postavil u vody, věděl, že tohle je ono. Před ním proud řeky, dva menší padlé stromy a na jeho straně masa dřeva, která už si za ta léta mohla pamatovat leccos. Sáhl po rotačce, která mu už jednou přinesla štěstí. Nahodil proti proudu a nástrahu stahoval středem řeky.
Záběr přišel přesně v ten moment, kdy už nic nečekáš. Rána do prutu, jako když ti někdo stáhne paži pod vodu. Ryba hned zabrala, ale nebyla to žádná z těch, co poznal předtím. Tohle bylo jiné. Výraznější. Temnější. Hlouběji. Byla to štika – to bylo jasné – ale ne taková, jakou kdy držel na prutu.
Přesně věděl, co dělat – nesekat, jen přitáhnout a nechat rybu bojovat. V momentě, kdy ji poprvé zahlédl na hladině, ho ale zamrazilo. Obrovská silueta, a nástraha jen lehce zavěšená v koutku tlamy. Na vteřinu zaváhal, a pak bez váhání přisekl – musel. Tohle nepustí.
„V hlavě exploze emocí, v rukách štika, o které před pár hodinami ani nesnil.“
Těsně mezi ztrátou a zázrakem
Štika okamžitě napálila do potopeného stromu. Věděl, že nesmí přehnat tlak, jinak ji ztratí. Brzda pracovala na maximum, ale on ji dokázal dostat ven. Jenže v prudkém svahu u břehu nemohl rybu podebrat. Nezbylo mu nic jiného, než skočit do vody.
Rybu podebral a už se zdálo, že má vyhráno. Uchopil, ale štika měla sílu, se kterou nepočítal. Nedokázal jí otevřít tlamu, a než stihl zareagovat, cukla sebou, vyskočila z podběráku a zmizela zpátky ve vodě.
Byl to zlom. Buď ji pustí nebo ji chytí. A Tomáš udělal to druhé.
Bez přemýšlení skočil, natáhl ruce, sáhl po její hlavě, chytil ji oběma dlaněmi a stáhl zpět do podběráku. Celé tělo mu vibrovalo. V hlavě exploze emocí, v rukách štika, o které před pár hodinami ani nesnil. A v tom mu zazvonil telefon.
„Ahoj, jsi na místě?“ ptala se Kája.
„Skoro. Stojím po pás v řece. A v podběráku mám fantastickou rybu.“
Když Kája dorazila, společně rybu nafotili. Tomáš si s ní vlezl do vody, nechal ji odpočinout. Ale štika na to neměla čas – hned jak mohla, vystřelila zpátky do hlubin. Ne jako poražená. Ale jako vítězka.
Měřila téměř 90 centimetrů. Týden předtím chytil o centimetr menší. Ale tahle? Tahle byla jiná. Silou. Tvarem i duchem.
A Tomáš? Ten to zakončil jednoduše, ale přesně:
„Přeju každému rybáři, ať zažije něco podobného. Ale hlavně – važme si přírody. Vody nejsou bezedné a trofejní ryby nerostou přes noc. Není to mrazák. Je to domov. A my jsme tam jen hosti.“
