Ahoj přátelé a rybáři,
Tentokrát jsem si pro vás připravil příběh, na kterém lze krásně ukázat, že i v rybařině snad existuje nějaká spravedlnost. Příběh, ve kterém od začátku nic nešlo podle plánu, ale i navzdory komplikacím vše dopadlo nad naše očekávání. No, přesvědčte se sami…
Je čtvrtek, asi deset hodin dopoledne a já konečně vyrážím na třídenní rybářskou výpravu s parťákem Petrem. Jedeme každý sám, ale po cestě mám ještě mnoho zastávek včetně zastávky u Petra, abych mu pomohl převézt velké množství nástražních ryb. Klasický kolotoč začíná, ráno vyrážím s přítelkyní směr obchod s potravinami, asi za hodinu a půl jsme u Petra na sádkách, rozdělujeme si asi 25ks ryb do barelů a vyrážíme konečně k vodě. Cestou ještě další rychlá zastávka u přítelkyně, kterou vysazuji poblíž naší trasy, benzínka na párek a po několika hodinách konečně stojíme u vody. Máme v plánu dostat se na vybraná místa na lodích. Když vidím historický motor, který Petr vyndavá z auta se slovy „vzal jsem radši tenhle“, jen se tiše modlím,že si ho před výpravou ozkoušel. Samozřejmě neozkoušel a motor po dvou „škytnutích“ odmítá naskočit. Změna plánu, dáváme motor zpět do auta, Petrův člun potáhnu za sebou. Je to sice kus cesty, ale nic jiného nám nezbývá. Je už pozdě odpoledne, vedro a nám začínají padat první ryby v sudech. Od začátku hektická akce se mění v boj o čas, co nejrychleji se dostat na místo, dát ryby do vody a pokud možno, do tmy vyvézt pruty. Každý, kdo loví sumce, to zná. Téměř nikdy nic nejde podle plánu a pokud vše není, jak má být, šance na úspěch rychle klesají. Kolem 18:00h jsme po pár hodinách plavby konečně na místě. Petr někde ztratil kolík k deštníku, řeší to klackem… Do tmy zbývá už jen chvíle a Petr dostává horečku, něco na něj leze. V pravý čas. Na rychlo dáváme pruty do typických míst, ze kterých samozřejmě záběr do rána nepřichází. Divil bych se sám, kdyby ano. Druhý den po rychlé úvaze měníme místo. Ryby tu evidentně nebyly. Přesouváme se na neznámou část revíru, kde jsem nikdy předtím nechytal. Tento den už proběhl relativně v klidu, ale opět následujících 24h záběr nepřináší. Máme před sebou poslední noc, jsme zoufalí. Ryb je tu podle jejich projevu v noci velmi málo a abych řekl pravdu, celkem jsem se tehdy těšil, až tam odsud konečně vypadnem. Jediná pozitivní věc byla odpolední náplň, kdy se moje přítelkyně Natálka sama nabídla, že si udělá výlet a dorazí za námi na kole s trochou vína na zlepšení nálady. Konečně trochu uvolnila atmosféru a během odpoledního posezení zjišťujeme, že když už nic, tak je tu alespoň krásně.
V podvečer dostávám opět chuť na skleničku, a protože Natálka přijela na kole, jsem pevně rozhodnutý na něm vyrazit do nejbližšího obchodu pro další víno. Oba mě odrazují, že do nejbližší vesnice je to skoro 10km. Touha byla tehdy silnější než rozum a já spěšně vyrážím. Už cestou přemýšlím, co by se asi tak mohlo pokazit, když už se nám celou výpravu tak „daří“. To, že píchnu asi 800m před cílem jsem opravdu nečekal. No nic, volám ostatním, že zpátky půjdu asi 3 hodiny pěšky. Nic s tím neudělám. Po pár metrech mi však dochází trpělivost, nasedám a celou desetikilometrovou cestu zpět doslova „drtím“ na ráfku. Přijíždím úplně vyřízený, spocený a po tmě padám do spacáku k Natálce se slovy: „tak teď to za dvacet bouchne velkej, budeme ho dolovat z vázek, fotit, měřit a ještě zmoknem jako svině“. Kdybych věděl jak blízko pravdě jsem byl, ani bych se nesnažil usnout. Zhruba po dvaceti minutách se totiž razantně ohýbá Petrův prut. Jediný záběr za tři dny, o toho nesmíme přijít! Když vidím jak sumec s Petrem mává, mám neskutečnou radost, že jsme dostali alespoň šanci. Bohužel, jak je tu často zvykem, následuje depresivní oznámení, že sumec je ve vázce. Nevypadá to vůbec dobře, ryba je někde 80m daleko, víme, že je tam strom a ryba ho evidentně podjela. Nehážeme flintu do žita, povzbuzuju parťáka a vyrážíme na lodi k vázce. Začíná pršet, Natálka se kouká, nechápe. Nad rybou strávíme několik minut a teprve zjišťujeme, co se děje. Ryba je podjetá pod silnou větví u dna asi 2,5m pod námi. Chvíli si nejsme jistí, jestli tam vůbec je. Po chvíli cítíme, že ano, jen se jí ve finále ve stromě líbí. Je jí jedno, že jsme nad ní, je přilepená u dna pod větví a my nejsme schopní ji protáhnout pod stromem nahoru. Ví, že je tam v bezpečí. Jsme zoufalí, prší a víme, že ryba je veliká. Petr dostává naštěstí geniální nápad, pokusit se rybu „vykotvičkovat“ podobně, jako to dělají kapraři. Vysazuji Petra na břeh a odjíždím do bivaku navázat kotvičku. Trojhák, provázek, 150g olovo a mažu s tím vynálezem zpátky do akce. Konečně začínáme mít zase naději. Nevíme jen, jak rybu dostat zpod stromu, abychom mohli zachytit šňůru na druhé straně a následně jí svázat. Ryba nereaguje, je tam ještě vůbec? Petr bere prut a natvrdo do sumce píchne špičkou kdesi v hlubině. Ryba se okamžitě leká a vystřelí z vázky, to je naše šance. Petr povoluje multík, nechává rybu odjet do bezpečí a já rychle kotvičkou zachytávám šňůru na druhé straně stromu. Ryba stojí kdesi ve tmě srovnaná a bez odporu zůstává na místě. Teď kritická fáze, přeřezávám šňůru a Petr zkušeně svazuje přerušenou šňůru vytaženou zpod stromu zpátky k sobě. Netrvá to ani 5 vteřin a uzel letí do navijáku. Dobrý toho dostanem! Zbytek souboje už proběhl v klidu, rybu po několika minutách dostáváme k lodi a když sumce vtahuji dovnitř, křičíme do noci jak malí kluci. Ryba je obrovská. Měli jsme veliké štěstí, že se nám podařila z vázky vyprostit a hlavně štěstí na druhého parťáka, na kterého byl v takové situaci 100% spoleh. Kdyby byl býval v podobné situaci jeden z nás tehdy sám, prakticky by neměl šanci se z toho úspěšně dostat. I když se jednalo o jedinou rybu, jediný záběr za tři dny výpravy, byl to nesmírný úspěch. Ryba samozřejmě patří lovci, tím je Petr, ale snad nikdy jsem neodjel z žádné výpravy bez záběru, a přesto tak plný zážitků jako tehdy.
Hodně štěstí u vody všem slušným rybářům přeje
Jakub.
