Ahoj přátelé a rybáři,
jako každý měsíc jsem tu se svým pravidelným blogem, abych vám předal, jak se mi zrovna u vody daří. Na naučné články bude v zimě času dost, tak se zatím pojďme podívat na to, jak vypadá léto věnované sumcařině v praxi.
Sumcařina je především o čase. Pokus omyl a tak stále dokola. V minulém článku jsem zmiňoval, že se mi v začátku sezóny letos příliš nedaří, respektive ne tak, jak bych si sám představoval. V minulém roce jsem si laťku nasadil dost vysoko a věděl jsem, že se bude těžko překonávat, ale i tak, člověk se chce v rybařině pořád někam posouvat.
Voda mi přinesla v posledním roce přítelkyni z jižní Moravy a ať se chce nebo ne, je potřeba se trošku přizpůsobit. Jeden známý mi na jaře říkal, že nejde mít vážný vztah a dělat sumcařinu na 100%. Něco pravdy na tom bude, je to otázka priorit, ale každý je pak nucen dělat určité kompromisy, aby byli všichni spokojení. Kompromis je ale v sumcařině věc, která může rybáře úplně zdrtit. Trvá roky než si najdeme dobré lokality, naučíme se na nich poznat chování sumců, abychom mohli jezdit tak nějak „na jistotu“. I přesto se samozřejmě nezadaří vždy, ale důležité je vědět, co dělám. Můj sumcařský svět se otočil vzhůru nohama až takovým způsobem, že jsem se po letech úspěšného chytání sumců ze břehu ocitl na břehu Novomlýnských nádrží s vertikálovým prutem v ruce a byl přede mnou týden aktivního chytání. Co na to říct? Výzva, která byla absolutním opakem toho, co umím. Vyzkoušel jsem snad všechny metody aktivního chytání sumců z lodi a světe div se, ono to fungovalo. Nějaké zkušenosti jsem měl a nezanedbatelné jsou i rady od dobrého kamaráda, který mi mnoho věcí usnadnil. Jakž takž jsem měl představu o tom, kde ryby hledat a jak se tu chovají. Malá průměrná hloubka v kombinaci s aktivním chytáním, ale nejdou zrovna ruku v ruce. Prakticky denně, možná ob den, jsem dělal záběr od velké ryby. Reálně to mohl být týden snů, ale stal se z toho týden trápení. Žádnou z těchto slušnějších ryb jsem nebyl schopný zdolat. Vrcholem byl opravdu veliký sumec, který mě záběrem doslova málem strhl do vody. V největším horku, kolem třetí hodiny odpoledne, naprosto nečekaně, přišel záběr s takovou razancí, že mi v prvních vteřinách souboje ryba spálila palec na cívce multiplikátoru. Neznalý uprostřed nádrže jsem si myslel, jak mám vyhráno, kolik mám prostoru a času rybu unavit. Rybu jsem brzdil, ale vědět co mě čeká, zaklekl bych prut „na tvrdo“. Po asi dvou minutách zjišťuji, že mi ryba několik desítek metrů od lodi podjela zatopený keř, který vyčníval téměř pod hladinu. V ten moment jsem nemohl nic. Ve zlomku vteřiny ryba uřízla šňůru o slávičky, kterých je zde neuvěřitelné množství. Seděl jsem na vodě a s otevřenou pusou nechápal, co se právě stalo. Po několika ztracených rybách a neproměněných záběrech jsem měl konečně na prutě rybu, která „držela“. Bohužel ryba svojí vodu znala, já ne a proto svůj boj vyhrála. Velmi pravděpodobně by to pro mě byla ryba sezony, možná by se velmi blížila mému osobnímu rekordu, o to víc jsem byl zklamaný.
S odstupem času ale vidím, že i když se nedaří, je to zkušenost, kterou mi nikdo nikdy nevezme. Z okolí se občas doslýchám, že už na ryby nejezdím, nebo čím to je, že moc nenanechytám? Jezdím! Jezdím minimálně stejně jako vloni, jen objevuji a zkouším nové lokality, techniky, nástrahy a místa tak, abych to jednou vše využil. Sedět na „své“ vodě za barákem a usrkávat pivko umí každý. Těch, co umí sumce chytat doopravdy, těch je jen pár. Je to dlouhá cesta, ale mě baví. Tenhle příspěvek bude sice bez trofejního úlovku, o to silnější zážitek z lovu ale mám.
Dobrá zpráva je, že forma už se vrátila, takže v příštím blogu už trošku pozitivněji! :)
Hodně úspěchů všem slušným rybářům přeje,
Jakub.
