Zima se letos dlouho nechtěla vzdát a jaro si dávalo hezky načas. Respektive jarní víkendy. Od pondělí do čtvrtka už bylo párkrát počasí, že by člověk aji vydržel nějakou tu hodinku u vody, ale s příchodem pátku jsme se vrátili v čase o měsíc zpátky k zimě a studenému větru. Ke konci března to už ale začalo vypadat nadějněji, a my se tak mohli vydat na jeden den k vodě.
V plánu bylo zahájení na svazovce, kde v minulých sezónách, právě takto na přelomu zimy a jara, přišly hezké záběry. Z velkých mohykánů, kteří tu údajně dřív plavali, jich už bohužel moc nezbylo. I přes platnou k70, se zde proslýchá o případech odvezení velké ryby. Jestli je to ale pravda, to nevím. Samotné k70 je ale správný směr a v žádném případě si nemyslím že je zbytečné, i kdyby ho nějaký nepřizpůsobivý jedinec nedodržoval. Každoročně se sem však sype i dostatečné množství ne úplně malých kaprů, takže je zde samozřejmě hodně rušno, sotva, co jsou podmínky jenom trošku snesitelné.
Když jsme přijeli k vodě, bylo už podle počtu aut zřejmé, že najít místo bude složité, a nějaké klidné místo už naprosto nemožné. Ale zase…pokud je tu tolik lidí, tak to asi i bere, ne? Už na parkovišti jsme ale od prvního odjíždějícího kapraře zjistili opak. To nám také potvrdil o několik desítek metrů dál známý, který zde chytal od předchozího dne. Ani on neměl jediný záběr. Tlaky totiž v posledním týdnu lítaly nahoru dolů. Přece to ale nevzdáme, ne? A tak po chvíli pokračujeme hledat přesně to místo, kde bude kapr na kaprovi čekat na dopad mé nástrahy.
Obsazeno bylo opravdu do posledního místa, no vlastně jen do předposledního. Jediné volné místo bylo úplně to poslední, hraničící s trdlištěm, kde už je pořádná mělčina. Naštěstí to byla alespoň návětrná strana, a poměrně silné vlny mířily z celého rybníku právě sem. Říkali jsme si tedy,
že díky tomu může být pravděpodobnost záběru právě na tomto místě vyšší.
Když jsme jeli na revír, byli jsme si jistí, že něco chytneme. Po příjezdu na parkoviště jsme laťku sundali na „snad něco chytneme“, ale dá se říct, že od nahození jsme si s každou minutou víc a víc uvědomovali že nic nechytneme. Nebylo to ono. Někdy můžou všichni kolem říkat, že to nejde, ale člověk má plán nebo vizi, jak to půjde a ty ryby přesvědčí. Tentokrát jsme ale jen čekali na nějakou aktivitu. S každým dalším falešným záběrem od ledového větru jsme si uvědomovali, že toto není ten případ, kdy budeme my ti jediní úspěšní. Ti jediní, u kterých jsou kapři ve frontě na nástrahy…
Bylo však poměrně brzo, a my jsme nechtěli chytání vzdát úplně. Bylo potřeba věc přehodnotit a vymyslet nový plán. Místo poměrně velké vody něco menšího. Místo otevřené krajiny nějaké údolí. Místo revíru, kam jezdí každý, protože je tam hodně ryb, raději revír, kde je tomu přesně opačně… Spoléhali jsme na pravdivost rčení „změna místa, ryba jistá“ a rychle jsme se tedy domluvili, vytáhly udice z vody a připravovali se na průchod „uličkou hanby“ až k autu. Nálada se nám ale s touto změnou zepšila a naděje na úlovek opět vrostla.
Cesta netrvala dlouho, bylo to maximálně půl hodiny, ale skok to byl obrovský. My za tu chvíli přejeli z počasí studeného února rovnou někam k teplotám ke konci dubna. Jaro tu bylo cítit ze vzduchu a bylo i vidět na louce a z rašících pupenů na stromech. Bundy šly hned dolů, místo rybářských křesílek šla na zem deka. A i kdyby tu v té „místní kaluži“ nebyla žádná ryba, udělali jsme dobře. Nikde nikdo, ale stejně to tu bylo živější a veselejší. Jestli přijde záběr, to už by byl jen bonus, ale na rozdíl od předchozího revíru tu byl přesně ten pocit, že tady ta naděje je. No a odměna opravdu přišla. Velikost ryby by sama o sobě nebyla nijak zajímavá, ale já vím, že na tuto vodu je to krásný kousek. Ryba, která by jinde byla naprosto řadová se tady řadí k těm opravdu větším. Třeba se mu povede dosáhnout oné ochranné hranice, protože i na tomto revíru k70 platí. Jestli tu však už nějaká taková ryba je, to vážně netuším…
Všem, kteří se dočetli až sem, přeji krásnou a úspěšnou sezónu se spoustou příjemných zážitků.
Zdraví vás Lucy
