Bambus rozštípaný a znovu slepený
Když se řekne „štípaný bambusový prut“, většině rybářů se vybaví náčiní, které používali naši tátové nebo dokonce dědové a dnes tak nanejvýš někde zahálí na půdě, v komoře nebo zdobí jako dekorace zeď rybářské klubovny či koutek „tichých bláznů“ někde v hospůdce. Ano, tyhle pruty, poměrně drahé, náročné na údržbu a ne zrovna lehké byly svého času nahrazeny a doslova převálcovány nástupem prutů z dutého sklolaminátu, následovalo období, kdy se staly mezi pruty jedničkou uhlíky…a přece se bambusové štípané pruty vracejí, zejména v kategorii muškařských a lehkých vláčecích, výjimkou však není ani náčiní, určené k dalším rybolovným metodám. Proč tomu tak je, když bambus přece už byl odsunut na smetiště dějin, zeptají se někteří… ono to totiž tak úplně pravda není. Při srovnání vlastností různých materiálů totiž bambus z testů vůbec nevychází špatně. Tento přírodní materiál má, co se pevnosti, odolnosti a pružnosti týče stále na to, aby směle konkuroval prutům, postaveným za pomoci „kosmických“ technologií. Vlastnosti moderního štípaného bambusového prutu jsou velmi specifické, ale o tom jsem ve svém povídání vlastně zase tak moc mluvit nechtěl. Spíš jsem se chtěl pozastavit se nad tím, jak takový prut vlastně vzniká a co jeho výroba obnáší. Před několika lety jsem totiž měl možnost seznámit se s dvěma stavěči těchto prutů, jejich výrobky si dokonce vlastnoručně vyzkoušet a vloni na podzim se mi vše konečně naplánovat tak, že jsem mohl na kursu stavby těchto prutů nahlédnout přímo „pod pokličku“ celého postupu zhotovení prutu od začátku až po finální výrobek. A opravdu to stálo za to, věřte mi!
Celá akce proběhla v karlovarském hotelu Hubertus a s pochopením i podporou majitelů i personálu byla maximálně pohodová, ačkoli pro zúčastněné to žádná „oddechovka“ nebyla, jak se sami později vyjádřili. Po příjezdu (celá akce začala ve čtvrtek dopoledne s tím, že v neděli si každý účastník odveze hotový prut!) se všichni pod vedením obou instruktorů seznámili s pracovním plánem a bez velkého otálení se pustili do díla. Protože ruční hoblování jednotlivých dílů, z nichž je profil prutu složen, je pečlivou, takřka „hodinářskou“ prací, je před započetím velmi důležité seřízení hoblovací šablony, v níž budou jednotlivé segmenty vznikat. Všichni se shodli na stejném typu prutu, klasicky šestihranném, AFTMA 4. Počet lamel totiž může být různý – od čtyř, kdy vznikne poměrně tuhý čtyřboký proutek až po „skládačku“ ze třinácti slepených lamel! U některých prutů se při stavbě navíc záměrně dělá spirálovité podélné stočení, které je zárukou ostřejší akce. Tyto pruty lze dokonce možné postavit jako duté, s novinkami ostatně stavěči po celém světě přicházejí průběžně každou chvíli, ačkoli ne každá inovace se ujme a stane součástí výrobních postupů. Ale pro mnohé je právě i ta možnost vyzkoušet si originální řešení lákavou výzvou.
Při nastavování ocelového přípravku je samozřejmě potřeba pomoc obou instruktorů, Jarda Vecko, ve Švýcarsku domestikovaný Čech i Philipp Sicher jsou hned tady, hned támhle a přípravky musejí být skutečně na setinu milimetru přesně seřízeny. S komunikací nejsou problémy, angličtina i němčina jde všem dobře a tam, kde si Philipp neporadí s v nouzi použitým českým výrazem, zaskočí pohotově jeho kolega. (Pokud byste se o těch dvou šikovných chlapících chtěli dozvědět víc, najdete je na internetu pod značkou gespliesste.ch). Do toho nadchází čas oběda, ale žádná velká siesta se nekoná, následuje štípání bambusových tyčí nejprve na šest dílů a potom jejich rozdělení na přibližně centimetr široké proužky. Štěpiny je také třeba opatrně zbavit pro bambus typických vystouplých kolínek a vybrat vhodné kusy pro sestavení horní i dolní části těla prutu. Případné nerovnosti lze za tepla (jako zdroj slouží horkovzdušná pistole) opatrně a s citem srovnat, toho rovnání a poměřování si ještě všichni užijí ostatně ažaž. Je také potřeba dbát na to, aby se místa s kolínky nepřekrývala a nedošlo tak k porušení akce budoucího prutu. Pro šestihranný profil je nutné přesně dodržet úhel 600 na všech hranách lamely a její podélný profil – tedy pozvolné ujímání směrem ke špičce – zaručuje právě dokonalé nastavení hoblovací šablony. Hoblování, měření, hoblování a další měření, tak pokračují všichni v soustředěném opracovávání pozvolna se tenčících bambusových lamel.
Copak spodní díl, tam jsou lamely ještě poměrně silné, ale ty, které budou tvořit špičku prutu, jež po složení všech šesti segmentů nebude silnější než zápalka, to není žádná legrace. Za hoblík nelze vzít hrubou silou, aby bylo rychleji hotovo, bez určitého tlaku ale zase nehobluje, je to tedy docela náročná část. Navíc při postoji u přípravku, ležícího na stole, ať už se člověk postaví jakkoli, se záda přece jen časem přihlásí. Krátká přestávka je nejlepším lékem na únavu, ale za chvíli už zase všichni pokračují ve výrobě bambusových „závějí“ na stole i pod ním… Snaží se, co jen mohou a skutečně, jediná prasklá lamela z toho množství, to je velmi dobrý výsledek, kvalitu pochvalují i instruktoři. Když lamely mají konečně správné rozměry, přichází další fáze. Nejprve se složí k sobě, ovinou lepicí páskou, po jejím rozvinutí zůstávají krásně uspořádány vedle sebe a lze je natřít lepidlem, které jednotlivé segmenty dokonale spojí. Následuje tedy opětovné svinutí lamel potřených lepidlem a dvojí důkladné ovinutí pevnou stahovací nití. Na tohle existují různé složité přípravky, Jarda s Philippem mají postup vyřešen s geniální jednoduchostí, tělo budoucího prutu se otáčí v čelistech vrtačky a pravidelně utažené oviny zajišťuje jednoduchý přípravek z plastové trubky. Inu, nápady mají občas cenu zlata. Pevně svázané „polotovary“ putují do pece, kde a dojde k pevnému slepení. Nepřišlo by mi ale slušné tahat z autorů pracně získané „know-how“ a následně jej zveřejnit, takže tady zůstanu jen u stručného popisu. Mezitím však účastníky žádné volno nečeká. Z nejkvalitnějších korkových špalíků jsou slepeny hrubé formy pro budoucí rukojeť a ty je nyní třeba opracovat pomocí vrtačky a brusného papíru do požadovaného tvaru. Chybu při ubírání materiálu již nelze vzít zpět a tak i tahle práce vyžaduje maximální soustředění, každý si může zvolit tvar přesně takový, jaký mu bude vyhovovat, podle své vlastní ruky. Posledními úpravami procházejí i sedla z ušlechtilého dřeva (jež budou sloužit k uchycení navijáku), pozornost je třeba věnovat i takovým zdánlivým drobnostem, jako je zabroušení hran nožek u hadových oček. Alpakové spojky jsou k dispozici, ale před nasazením je třeba také ještě doladit a pootevřít jejich konce, přitom čas letí jako zběsilý. Po vyjmutí z pece a vychladnutí jsou opět na řadě díly rodícího se prutu, zbavit je ovinů není problém, nyní je ale potřeba z povrchu odstranit zbytky lepidla, zarovnat případné pozůstatky kolínek, po vyleštění nejjemnější ocelovou vlnou se blanky odmastí a natřou polyuretanovým pěnícím lepidlem.
Potom nastává konečně čas k osazení sedla navijáku, následně i korkové rukojeti a spojek. Vše musí perfektně „sedět“, žádné tolerance si tady nelze dovolit. V téhle fázi stavěčským adeptům připadalo, jak se později shodli, že už je dílo téměř u konce, jenže to se mýlili. Copak rozmístění oček, to mají instruktoři připraveno, ale vyvázat očka perfektně kvalitním, jemným hedvábím, to prý byl jeden z nejobtížnějších momentů z celé stavby. Jasně, i určitá únava se na člověku podepíše, jde ale přece také o to, aby výsledný produkt vypadal co nejlépe a snesl i přísné a kritické hodnocení instruktorů. Provedení musí být prostě dokonalé a tak je třeba mu věnovat maximální nasazení. Moderní bambusové pruty se již nevyvazují mezi očky tak, jak to bylo možné vidět na prutech staršího ražení. Je to zejména díky tomu, že soudobá kvalitní lepidla jsou schopna slepené segmenty bez problémů spojit dostatečně pevně i pružně. Pochopitelně neschází ani titěrné očko před rukojetí, sloužící k uchycení mušky mezi chytáním, i v průběhu celé poslední fáze ještě probíhá kontrola prutu v podélné ose a případné další vyrovnávání za pomoci tepla. Tyto úpravy sice lze v určité míře provádět i později, nejlépe je ale srovnávat prut především nyní, kdy ještě není zcela „vyzrálý“. Po zalakování ovinů, upevňujících očka i spojky a jejich zaschnutí se celý prut opět odmastí a přichází na řadu finální lakování. To lze provést podle možností různými způsoby – štětcem, sprejem či ponořením do trubky s lakem a velmi pomalým vytáhnutím. Každý prut samozřejmě dostane také označení, popis se provádí před rukojetí a většinou uvádí délku, akci prutu, často pak tyhle „vlastnoruční srdeční záležitosti“ dostanou i jméno a uváděn bývá i rok zhotovení.
S hotovým, čerstvě dokončeným prutem pochopitelně nelze hned vyrazit k vodě ani na cvičnou louku, optimální je nechat jej minimálně čtrnáct dnů viset za špičku, což pomůže k jeho ustálení. A tak Philipp s Jardou vybalují své už hotové pruty, je zdárně doděláno a rozbíhá se debata, každý z účastníků má možnost si vyzkoušet různé typy prutů a porovnávat, nebo si jen tak pro radost vychutnat házení s jemnými, citlivými proutky. Ale stejně už se ve skrytu duše každý těší, až konečně nahodí s tím svým, vlastnoručně postaveným. Návrat bambusových prutů určitě není jen nějakým módním výstřelkem, tento materiál dává prutům velice specifickou akci a při pečlivé údržbě jsou to určitě pruty, které budou svému majiteli sloužit spolehlivě po celý život. Proutek si samozřejmě zaslouží také vhodnou ochranu pro transport, optimálním řešením je textilní sáček s oddělenými komorami a pevné pouzdro. Fantazii se meze nekladou, tubusy a pouzdra lze vyrobit z kovové či plastové trubky, potažené nejčastěji kůží, dřevěná pouzdra se vyrábějí i pro transport více prutů současně, stylově působí také tubusy z bambusových desek. Pro dlouhodobé uložení (ale i mezi výlety k vodě je to doporučováno) je nejvhodnějším řešením opět zavěšení volného prutu (vcelku nebo rozpojeného) ve svislé poloze, kdy nedojde k samovolné deformaci. A protože prut se rodil v rukou toho, jenž s ním bude chytat, vzniká tady určitý nepopsatelný citový vztah mezi stavěčem a jeho dílem, jistě nikdo z účastníků kursu neuvažuje o tom, že by se takového proutku zbavil. Tyto pruty byly stavěny se zaměřením hlavně pro lov na suchou mušku, lze s nimi ovšem lovit i na „mokro“... Ale páni instruktoři předvádějí i prut na mořské pstruhy, dvouruční lososový prut a vyprávějí také o prutech pro lehkou přívlač a různých dalších speciálech, bambus má určitě i v budoucnosti rybářům co nabídnout a věřím, že okruh příznivců tohoto náčiní se bude dál rozšiřovat. A pokud máte dokonce příležitost si takového krasavce vlastnoručně zhotovit, to je prostě něco neskutečného. Nezbývá mi, než účastníkům kursu popřát s jejich proutky hodně štěstí do letošní sezóny a tak trochu jim ve skrytu závidím, já jsem svůj bambusák koupil jako hotový výrobek, ale třeba se také jednou odhodlám a pustím se do vlastnoruční stavby, vždyť se tahle akce určitě nekonala naposled…ale to všechno je zatím ve hvězdách…
